Rozhodnutí Britů odejít z EU vyvolalo vlnu reakcí a postojů, pochopitelně se to nevyhnulo ani české kotlině. Pozoruhodným procesem prošli zejména sociální demokraté a jejich klíčová figura, ministr zahraničí Zaorálek. Přerod pevných stoupenců hlubší integrace v husitské bojovníky, kteří z pozice moudrých radí celé Unii více naslouchat hlasu „lidu“, byl okamžitý.
Do vyhlášení výsledku referenda patřil Zaorálek mezi ty politiky, kteří poukazovali na nedostatky evropských politik především tím, že je EU integrována příliš málo. A náhle, po referendu, volá potom, aby k žádné další integraci nedocházelo. I jeho nový argument je pozoruhodný – lidé prý Unii nerozumí, proto není možné proti jejich vůli činit nic zásadního.
Chtělo by panu ministrovi připomenout, že v demokracii by měl fungovat proces přesně opačný: politik má mít názor, s ním kandidovat a pro něj získávat hlasy. Pokud mění názory na zcela klíčové věci (tedy vztah k EU) podle vývoje událostí, je jeho místo spíše v seriálu Jistě, pane ministře; nikoliv na opravdovém ministerstvu. Přímo se nabízí citát z onoho seriálu, který tento přístup shrnuje: „Je to vůle lidu! Jsem jeho vůdce, musím ho následovat“.
Palba na Junckera
Sama změna postoje je v krajním případě pochopitelná, lepší pozdě nežli nikdy. Brexit je bezesporu událostí, která změnila pohled na Evropu u mnoha dalších, proč ne tedy u našeho ministra zahraničí. Zaorálkův přístup je však problematický i v jeho politické praxi. Tři dny po vyhlášení výsledků referenda totiž prohlásil, že předseda Evropské komise Juncker není mužem na svém místě a měl by rezignovat. Trochu zapomněl na to, že jej do funkce podporoval a že bylo od začátku jasné, co vše Juncker bude a naopak nebude dělat. A jakkoliv to vydával za „svůj názor“, je pořád šéfem diplomacie; proto se této myšlenky chopil evropský tisk.
Záhy se ukázalo, že nejde o promyšlené stanovisko, ale pouze o palbu od boku. Česká diplomacie v tom smyslu neučinila nic, dokonce i europoslanci ČSSD Junckera při hlasování v Evropském parlamentu jednotně podrželi. Ministr zjevně svou roli nezvládl: pokud veřejně vyzve jednoho z klíčových evropských politiků k odchodu a nic pro to neudělá, své zemi rozhodně škodí. S touto taktikou by neuspěl ani na okresní stranické konferenci, proč ji tedy zkouší v rámci celé Unie?
Pro přesnost je třeba dodat, že předseda EK Juncker je symbolem problematického vývoje Unie a jeho rezignace by rozhodně smysl měla. Ale ministr zahraničí se prostě nemůže rozohnit v televizi, střílet okolo sebe a pak se divit, co se vlastně stalo. Berme za daný fakt, že až se česká diplomacie bude pokoušet v příštích měsících cokoliv vyjednat s úředníky Evropské komise, nebude jim telefony brát ani vrátný. Před 8 lety byl Zaorálek v jakési televizní debatě označen za doktora Cvacha české diplomacie, například i M. Zeman se k této hříčce rád vrací. Je nutné dodat, že po kauze s Brexitem to už není vůči panu ministrovi tak nefér označení.
Česká slabost
Doposud byl článek pouze o Zaorálkovi. Problém je ale mnohem širší – například i 1. místopředseda KDU-ČSL Jurečka učinil podobnou výzvu, i „jeho“ europoslanci dali přednost instrukcím evropských lidovců na úkor těch českých. A o chování europoslanců ANO a výrocích Andreje Babiše, jež jsou směsí impulzivních prohlášení a čirého populismu, ani nemá cenu psát.
Celá situace dává poměrně přesný vhled do českého přístupu k Evropě. Vláda s velkou slávou schválí koncepci, ta je značně proevropská a prointegrační. Po prvním nárazu (a Brexit byl pořádný náraz) všichni – premiérem počínaje a řadovými politiky konče – začnou udělovat moudré rady, které připomínají románové postavy J. Haška. Opravdu se chce dodat, že o problémech s nepopulární Unií naši ministři „již před válkou hovořili s panem okresním hejtmanem“. Má takto vypadat dobrá evropská politika?
Je rozhodně v zájmu ČR, aby k odchodu Británie z EU nedošlo. Existuje malá šance, že během následujících let si to lidé v Británii uvědomí, popřípadě že se v jejich složité ústavní pavučině najde způsob, jak rozhodnutí zvrátit. Tak či tak, EU dostala tímto rozhodnutím extrémně hlasitý signál, že je třeba něco změnit. Čeští politici by měli neideologicky a kompetentně přeformulovat naše zájmy, aby je následně mohli s dostatečnou dávkou profesionality v „nové“ Unii prosadit. Tato věta obsahuje několik kritérií, která doposud česká politická reprezentace předvést nedokázala; má tedy nejvyšší čas začít. A pokud se pokusí na složitém tématu EU lovit i protestní hlasy, můžeme si být jisti jen jediným. Že si image různých postav Haškova Švejka uchováme i nadále.
