Klidné léto je v Česku už tradičně vzácné. I letos máme novou krizi. V jádru je ovšem poměrně banální: ČSSD chtěla odvolat svého ministra kultury, Miloš Zeman pak dva měsíce otálel. A premiér Babiš neudělal nic, aby se svého ústavního práva domohl. Socialistům pak nezbývá, než hrozit odchodem z vlády.
Za to se sociálním demokratům opravdu nelze divit. Jejich předseda Hamáček byl dlouhé týdny pod palbou kritiky, která ho vykreslovala jako slabocha a prospěcháře. Upřímně řečeno, tentokrát nebyla fér. Od počátku krize až do dnešních dnů dělal maximum možného, bereme-li v úvahu zájem a situaci jeho strany.
Zásadní chybu udělal o dost dříve – v okamžiku, kdy přesvědčil ČSSD, aby do vlády vstoupila. Musel počítat s tím, že prezident Zeman využije každé příležitosti, kdy jim bude moci ublížit. Dusit stranu ve vládě je pro prezidenta snazší, než kdyby byla v opozici. A stejně tak musel vědět, jak se zachová Andrej Babiš, ocitne-li se v palbě mezi prezidentem a svým koaličním partnerem. Přežívání na hranici pěti procent je přirozená daň za to, že sedí ve vládě se zcela toxickým premiérem. Řešit se to musí, odejít se nemůže. Image slabochů je daň, kterou obejít nejde.
Prezident potížista
Hlavním zdrojem celé krize je prezident Zeman. Nikdo z komentátorů ani z politiků nemá jistotu, co svým navenek chaotickým jednáním vlastně sleduje. Nezbývá než si domýšlet:
Víme, že Zeman od počátku preferoval vládu ANO opřenou o SPD a KSČM. Pokud by zvládnul socialisty ze Strakovy akademie vyhnat, měl by premiéra vydaného na milost a nemilost. I když mezi Babišem a Zemanem vládne křehký mír, jsou situace, kdy premiér musel konat jinak, než si prezident přál. Odstraněním ČSSD by se Zemanovi zvětšil operační prostor a mohl by ANO nutit dělat věci, které jsou nyní nemožné.
Druhý důvod se zdá osobní. Miloš Zeman funguje na jednoduchém binárním principu „mám rád – nemám rád“, bez ohledu na další kritéria. Koho má rád, tomu dovolí prakticky cokoliv. A každý, kdo ho kritizuje nebo kdo podporuje jeho nepřátele, pak padá do kategorie „nemám rád“; tomu naopak neodpustí nic. Bezbarvý ministr Staněk vyplnil prezidentovu vůli a odvolal šéfa NG Fajta, spadl tedy do kategorie oblíbenců. Jeho možného nástupce Šmardu prezident kdysi také chválil. Stačilo, aby Šmarda navrhnul J. Bradyho na ocenění, a bylo hotovo.
Snoubí-li se zájem politický i osobní, je jasné, že Zeman zkusil vládu i sociální demokraty podusit. Ocitnul se tak za hranou ústavy. Je ovšem nutné dodat, že tento typ problému musí být řešen politicky, ne soudně. Nemá smysl dávat žalobu, která po mnoha měsících konstatuje to, co stejně víme. V ideální situaci by měl do krize rázně vstoupit premiér a domoci se svého práva určovat, kdo v jeho vládě sedí a kdo ne. Má celou paletu nástrojů, jak na prezidenta tlačit, od zahraničních cest přes rozpočet až po práva kontrasignace. Mohl si na pomoc povolat i parlament, aby ho politicky podpořil. Andrej Babiš ale neudělal nic.
Nejslabší premiér
Na tento typ krize jsou vždy potřeba dva. Jeden (prezident), který ignoruje ústavu, a druhý (premiér), který si to nechá líbit. Celá krize nebyla vůbec o sociální demokracii, odehrávala se výhradně na ose Zeman – Babiš. Premiér jednoduše dovolil prezidentovi, aby svou nečinností destabilizoval vládu i celou republiku.
Důvody jsou na první pohled zřejmé. Andrej Babiš má tolik problémů, že je Miloš Zeman jediným člověkem, který ho v politice drží a kryje. Počínaje pozitivním lustračním osvědčením, přes probíhající trestní stíhání až po skandální obírání státního rozpočtu vinou neproplacených eurodotací. V každé civilizované zemi by člověk s takovými zářezy nemohl sedět v žádné veřejné funkci, natož v té nejsilnější. Babiš je bezesporu plochá a vypočítavá osobnost, dravčí instinkt mu ale jednoznačně velí neřezat do záchranného lana, na němž visí.
Babišovo vládnutí se omezuje na údržbu, korupci cílových skupin a zajišťování ekonomické i trestně právní bezpečnosti jeho osoby i celého podnikatelského impéria. Jemné předivo ústavních vztahů mezi premiérem a prezidentem ho proto nemůže zajímat.
Co bude dál?
Krize ještě nekončí. Nevíme, kam až je Miloš Zeman ochoten dojít; víme ale, čeho je schopen. Zvládl-li obejít parlamentní většinu v roce 2013 a najmenovat vládu podle své libosti, rozhodně dokáže ignorovat přání ČSSD na jmenování Šmardy. Ve vzduchu je tak cítit pád vlády, možná i předčasné volby. A ani Babiš, ani Hamáček neví, co se může na tomto poli ještě stát.
Zbývá jen malý hodnotový povzdech na závěr. Je to celé neuvěřitelně smutné. Naše země má obrovský potenciál a velké příležitosti. Místo aby toho využívala, je vedená udržovací vládou bez vize a programu. A i to málo, co se navzdory neschopnému politickému managementu občas prosadí, může být spláchnuto úplně zbytečnou politickou krizí. Vděčíme za ní dvěma starým, cynickým a po moci toužícím lidem, kterým je všechno ostatní úplně jedno. A taky za to vděčíme těm, kdo jim ty jejich hry stále ještě věří.
Zdroj původní fotografie: Jan Zátorský, Echo24
