V každodenním informačním toku, který průběžně přináší skandální výroky, spory a kauzy, zaniká zásadní problém. Žádná z posledních českých vlád neprosadila jakoukoliv smysluplnou změnu. Jsme státem, kde se vládnutí scvrklo na rutinu bez velkých vizí a snahy o řešení nahromaděných problémů. Řečeno parafrází Václava Klause jsme zemí, kde se už několik let nevládne. A přitom nás již brzy čeká úkol, který jsme napoprvé z politických důvodů nedotáhli do konce. Jde o české předsednictví v Evropské unii.
Tvrzení o tom, že se v Česku nevládne, si pochopitelně zaslouží vysvětlení. A to najdeme v pohledu na to, jak fungovaly minulé vlády. Ať si o nich, často právem, můžeme myslet leccos, každá po sobě zanechala určitý kus práce.
Například Zemanova vláda dokončila proces privatizace české ekonomiky prodejem bank. Zmiňme i přechod od všeobecné branné povinnosti k profesionální armádě, což byl z hlediska bezpečnosti země zásadní krok. Byla to též Zemanova vláda, za níž jsme vstoupili do NATO a zahájili přípravy na vstup do EU.
Slabší výsledky lze pak sledovat u třech následujících koaličních vlád vedených ČSSD. Dominovalo jim úspěšné referendum a následný vstup do EU v roce 2004. Celková politická nestabilita znemožňovala zásadní reformy, přesto byla u premiérů Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka vidět snaha o konkrétní směřování státu a vládní politiky.
Podobný přístup lze vidět u pravicových vlád, které trpěly obdobnou nestabilitou. Kabinet Mirka Topolánka měl politickou odvahu řešit ekonomická a zahraničněpolitická témata, která byla zároveň nepopulární i nutná. To samé platí o vládě Petra Nečase, jež se pokusila rozseknout některé léta neřešené problémy, zejména důchodovou reformu či odluku církví od státu.
Země, kde se již šest let nevládne
V roce 2014, kdy po úřednickém kabinetu nastoupila vláda vedená Bohuslavem Sobotkou, došlo ke změně. Mnohé reformy včetně důchodové byly zrušeny, nové však nepřišly. Prakticky ve všech směrech nastala absolutní stagnace, kdy se způsob fungování státu, jeho pravidel a postupů vůbec nezměnil. Přesně to samé platí pro současnou vládu Andreje Babiše, která žádnou zásadní reformu do konce svého mandátu nepřipravuje.
V oblastech, jako jsou zdravotnictví, sociální péče nebo justice, se za posledních šest let nepředstavilo, neprosadilo nebo alespoň nezreformovalo vůbec nic. Navíc se navzdory výrazné ekonomické konjunktuře prakticky zastavil rozvoj dálniční i železniční sítě. Digitalizace státní správy se reálně neposunula už mnoho let, což je v době celosvětové expanze IT technologií tragické zjištění.
Diskuse o důchodové reformě se v současné vládní koalici proměnila v debatu o navyšování penzí (Babišovo hnutí ANO) či o vyrovnání „genderově podmíněných“ nespravedlností (ČSSD). V případě, že vláda představí nějakou novou vizi, činí tak nedůvěryhodně a bez reálných výsledků.
Za všechny zmiňme dvě: „Inovační strategie ČR“ slibuje posunout Česko na pozici lídra v oblasti inovací. Tato vize však není nijak provázána s dalšími klíčovými politikami státu a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v budoucnu změnit. Tato koncepce tak spíše připomíná vládní PR, a nikoliv dlouhodobé a koordinované politické úsilí.
A za zcela chaotickou a nepromyšlenou lze bez nadsázky označit poslední snahu ministryně financí zrušit platbu za státní pojištěnce ve zdravotnictví: především jde o špatně maskovaný pokus o masivní zvednutí daní, což je na prahu ekonomické stagnace mimořádná chyba. A zároveň by to uvrhlo celý zdravotní systém do nejistoty, chaosu a poklesu kvality. Fakt, že jinak poslušný ministr zdravotnictví věc odmítá, mluví za vše.
Je až bolestivě zřejmé, že jedinou strategií celé vlády je metoda pokusu a omylu, kdy o úspěchu rozhodují sociologické průzkumy, poradci a náhlé impulzy chronicky přetíženého premiéra. Dosáhnout čehokoliv smysluplného se tak podaří jen náhodou.
Evropa za dveřmi
V druhé polovině roku 2022 bude Česko podruhé předsedat Evropské unii. Jedná se o mimořádný úkol, který naplno prověří schopnosti státní správy, jejíž velká část se začne naplno věnovat evropským otázkám, přičemž vedení jednotlivých unijních rad pohltí politickou i administrativní kapacitu většiny resortů.
Jistě, rok 2022 je stále poměrně vzdálený. Ale již letos v říjnu vláda začne předsednictví řešit: schválí harmonogram příprav a koncept komunikace. A v příštím roce by již měla začít pracovat na vlastních prioritách a na celé řadě dalších kroků, které jsou s tímto náročným úkolem spojené. Přitom není dosud zřejmé, jaký směr v rámci Unie česká vláda a její premiér prosazují. Fakt, že fyzicky bude Unii předsedat až vláda vzešlá ze sněmovních voleb v roce 2021, na věci nic nemění.
Když se v roce 2007, tedy dva roky před prvním českým předsednictvím, začaly jeho přípravy, bylo jasné, které oblasti chce Topolánkova vláda posunout do popředí. Šlo zejména o vztahy se státy na východní hranici EU a o otázku nadměrné regulace společného trhu. Tato témata považoval kabinet dlouhodobě za svou prioritu a dokázal spojit úsilí na domácí scéně s prací v rámci Unie. Nešlo jen o míru angažovanosti konkrétních politiků, ale o celkové zapojení expertů, odborné veřejnosti a samozřejmě i samotných úředníků.
Další kritickou oblastí je dnes proto kvalita státní správy. Ta má v současnosti jednoznačně klesající úroveň. Sobotkova vláda v roce 2014 provedla zásadní čistky, kdy vyměnila většinu vedoucích pozic na všech ministerstvech. Následný stav uzavřela urychleným schválením zákona o státní službě, který ovšem – jak se později ukázalo – nedokáže zabránit změnám založeným na politické vůli.
Souběžně s tím neproběhla žádná systematická redukce agend ani personálního stavu. Státní správa je v současnosti největší a nejméně efektivní v celé historii České republiky. Dokládá to například pokles v žebříčku konkurenceschopnosti podle organizace World Economic Forum (Světové ekonomické fórum), kde se v kategorii „výkonnost veřejné správy“ naše země postupně propadla o sedmdesát příček až na krajně nelichotivé 100. místo ze 137 sledovaných zemí. Je proto velkou neznámou, jak se česká administrativa utká s úkoly, které ji již brzy čekají.
Premiérův obranný zájem
České předsednictví z roku 2009 bylo administrativním i diplomatickým úspěchem. Problémem se stala politická rovina: pád vlády na konci března, tedy v poločase celého úkolu, znamenal konec nadějí na úspěch. Vedení unijních orgánů přináší předsedající zemi něco jen tehdy, je-li schopna své role mediátora využít. Pád vlády a odchod ministrů, kteří roli předsedajících zastávali, pak jakoukoliv šanci na úspěch umrtvuje.
Politická reprezentace hraje zásadní roli ze všech úhlů pohledu. K současnému stavu státní správy je třeba dodat, že za něj a jeho případnou změnu nese odpovědnost management, tedy především ministři. Je to právě vláda, která určuje priority a musí dokázat formulovat konkrétní národní zájem a přizpůsobit ho realitě evropských institucí. A zde se nachází hlavní riziko: vládní strany ANO a ČSSD už více než pět let dokazují, že nejsou schopny zformulovat, natož pak prosadit konkrétní systémové změny.
Klíčovou osobu představuje pochopitelně premiér. Andrej Babiš ale ukázal, že jeho zájem v politice je čistě obranný. Jeho cílem je udržet si politickou a ekonomickou moc. Proto využívá výnosů hospodářského růstu a velkoryse je distribuuje svým voličům. A proto se o evropskou politiku zajímá jen tehdy, má-li z ní politické body nebo řeší-li se v ní finanční nástroje přínosné pro jeho firmy. A defenzívně podmíněné jsou i jeho kroky tehdy, brání-li se problémům, které ho dohánějí z minulosti. Každý sektor státu, kde není k dispozici pozitivní PR nebo kde nemůže hájit své ekonomické či trestněprávní zájmy, ponechává bez kontroly.
Poslední paralela s rokem 2009 se týká právě oblasti PR. Připomeňme, že opozice zesílila tlak na Topolánkovu vládu právě proto, že její fungování v čele EU přinášelo pozitivní ohlas a způsobovalo růst preferencí premiérovy ODS. Lze očekávat, že o této šanci Andrej Babiš ví, popřípadě si ji brzy uvědomí. A můžeme s jistotou říci, že ji dokáže využít ještě lépe, než to dělal Mirek Topolánek. Otázkou zůstává, zda pouhá příležitost k zisku sympatií u veřejnosti donutí premiéra a vládní strany vzít téma předsednictví v EU vážně. Vzhledem k tomu, o jak vážnou věc jde, by to Česku rozhodně prospělo. A ještě více by nám prospělo, kdyby za předsednickým stolem seděl někdo jiný než právě Andrej Babiš.
Původní verze článku byla zveřejněna v časopise Demokratický střed.
Zdroj úvodní fotografie: IHNED.cz – Martin Svozílek
