Je tomu již 7 let, co politické hnutí Starostové a nezávislí (STAN) pod vedením Petra Gazdíka vstoupilo do Poslanecké sněmovny na kandidátní listině strany TOP 09, se kterou jej po dlouhá léta pojila pevná spolupráce. Od roku 2013 se začala spolu se vzrůstajícími ambicemi Starostů a klesajícími preferencemi TOP 09 tato spolupráce rozvolňovat, především u takzvaných voleb druhého řádu. Před nadcházejícími volbami do Poslanecké sněmovny po krátké, ale intenzivní aférce s Lidovci se již Starostové odhodlali k riskantnímu kroku – samostatné kandidatuře do Sněmovny. Jaký čeká Starosty osud a čím musí voliče přesvědčit, aby uspěli? České souvislosti pokračují v autorsky laděném hodnocení kandidujících politických stran v ČR.
Sňatek s KDU-ČSL
Po rozvodu s TOP 09 zkoušeli Starostové vytvořit volební koalici s KDU-ČSL. Petr Gazdík měl vizi vytvoření jakési třetí (středové) politické síly, která posbírá hlasy nerozhodnutých či nespokojených voličů s vládnutím levicově populistické vlády i křečovitě působící pravicové opozice. Přestože se koalice stále snažila přesvědčit voliče, že není pouhým sňatkem z rozumu, ale dlouhodobou ideovou základnou onoho třetího směru, její kampaň působila toporně. Lídři Pavel Bělobrádek a Petr Gazdík pořádali společné výlety po České republice, na kterých spíše připomínali zamilovaný pár než nositele nových politických vizí. Vzhledem k nedostatečným volebním preferencím (koalice potřebovala pro vstup do Sněmovny přes 10 % hlasů) následně došlo ze strany KDU-ČSL k jednostrannému vypovězení předvolební koaliční smlouvy a nabídnutí pouhého zastoupení představitelů STAN na její kandidátce.
Odvaha, ale i přehnané ambice
Představitelé KDU-ČSL ale špatně odhadli vysoké ambice některých nejvyšších představitelů STAN. Hnutí se chtělo po sedmi letech již konečně zapsat v myslích voličů jako samostatná politická značka, která může mít do budoucna nejvyšší ambice. To prosazovali především oblíbení lídři Starostů Jan Farský a Martin Půta, kteří se tak stali hlavními zastánci samostatné kandidatury STAN. Hejtman Libereckého kraje Martin Půta k tomu ambiciózně poznamenal, že samostatná kandidatura je otázkou budoucího úspěchu STAN, protože v příštích volbách už chce volby vyhrát. Rozvod s Lidovci byl tedy nevyhnutelný, protože ambice STAN byly očividně vyšší, než jim chtěli a do budoucna dokonce mohli Lidovci poskytnout.
Přiznejme si, že někteří představitelé Starostů z komunální a krajské politiky skutečně disponují know-how, jak být úspěšnými manažery veřejných záležitostí. Část jejich vedení už má za sebou zkušenost ze Sněmovny, ostatní jsou (alespoň částečně) prověřeni z jiných svých rolí. Při porovnání s ostatními politickými stranami lze bez obav říci, že jsou na samostatnou celostátní politiku připraveni. Zbývá tedy poslední otázka: Dokáží o svých kvalitách přesvědčit voliče?
Volební program a emoce voličů
Starostové pro volby do Poslanecké sněmovny představili ambiciózní program, který je definuje jako standardní proevropské liberální hnutí, jež nabízí konkrétní recepty na vnitrostátní problémy i směřování zahraniční politiky. Zvláštní kapitolou pak je unikátní téma Starostů, tedy prohloubení decentralizace státní správy, při níž by například při přerozdělování sociálních dávek hráli obce větší roli.
Potíž je v tom, že v dnešní době už čte volební programy velmi málo voličů a ještě méně jich rozumí všem obsahovým bodům a důsledkům z nich plynoucích; ani dobrý program tak není zárukou úspěchu ve volbách. Hlavní roli v rozhodování voličů hrají emoce. Starostové tak nesmí být zaškatulkováni do pozice, která jim k překročení pětiprocentní hranice nebude stačit.
Například Piráti budou muset pro volební úspěch přesvědčit voliče, že nejsou jen konzumenty marihuany a zbojníky duševního vlastnictví. Stejně tak musí Starostové přesvědčit voliče, že jim dokáží nabídnout koncepci pro celou Českou republiku, kterou upřednostní před hájením zájmů svých obcí. Zkrátka, že se mohou stát kromě starostů také státníky. Tento krok ovšem nebude tak jednoduchý.
Komunální politici jsou sice v obecných průzkumech veřejného mínění mezi nejoblíbenějšími politiky, avšak každý respondent se rozhoduje na základě sympatií k jednomu konkrétnímu starostovi, tomu svému. Dostane-li možnost zvolit starostu odjinud, jeho šance klesají, neboť obliba starostů většinou končí tam, kde začíná další obec. To nelze kompenzovat ani mediálním dosahem, který u starostů není velký.
STAN bude muset přesvědčit voliče celonárodní koncepcí pro Českou republiku. Návod pro volební kampaň už, zdá se, správně našli u Andreje Babiše. Ten hlásá tezi o řízení státu jako firmy, kde je vše centralizováno a všechno řídí jeden prozíravý manažer. Starostové tak na volebních billboardech začali hlásat ve stejném duchu pravý opak, že stát by měl být řízen starosty. Podle volebního potenciálu není hnutí STAN zcela bez šancí. Povahou programu i vlastní hodnotovou orientací mohou čerpat hlasy jak u TOP 09, tak u ANO a KDU-ČSL.
Odvaha i hazard s budoucností
Bez ohledu na program STAN a jejich volební kampaň nelze dlouhodobé sny o výhře příštích voleb do Sněmovny považovat za realistické. Veřejný diskurs při pohledu na volební výsledky ve světě není tezi „řídit stát starosty“ příliš nakloněn, takže hnutí v našem politickém systému představuje navzdory širokému programu pouze výklenek společenské poptávky po decentralizaci řízení země.
Odpoutání se od Lidovců a vize být ve střednědobém horizontu velkou politickou stranou je pro představitele Starostů obrovská odvaha i hazard. Samostatná kandidatura STAN už prokazuje velké ambice, úsilí o volební vítězství ale může být chápáno spíše jako příznak odtržení od reality. Rozhodnou ovšem lidé, ne publicisté. Starostové se teoreticky mohou na české vrcholné politické scéně etablovat, ale také je může potkat hořká volební porážka, rozpad hnutí a pohřbení myšlenky, která stála u jejich vzniku.
