V poslední době hýbe mediálním prostorem vyklízení budovy vlastněné státní organizací, Správou železniční a dopravní cesty, jež se v posledních letech transformovala na takzvané Autonomní sociální centrum Klinika.
Převážně pravicová část veřejných osobností zdůrazňuje soustavné porušování vlastnických práv jejími obyvateli, část levicově založených liberálů naopak vyzdvihuje její přínos, přičemž se odvolává na ideové a morální hodnoty. Jejich poselství je zhruba v duchu, kdy vražda na tyranu není zločinem, pokud vladař žije v hříchu, není z milosti boží. Z historie ovšem víme, že morálně se dá obhájit téměř jakékoliv protiprávní jednání. Představitelé Kliniky v tomto případě kritizují „fetišizaci soukromého vlastnictví“ a volají po jeho „demokratizaci“ a prospěšnosti pro všechny. Jinými slovy, nezáleží na tom, jestli je obývání Kliniky protiprávní, pokud je více prospěšné pro lid než prázdná budova. K problému se už vyjádřil kde kdo, ale stále se nedaří důsledně se zaměřit na podstatu celého fenoménu. K čemu vlastně na Klinice docházelo?
Autonomní sociální centrum Klinika bylo pražskou laboratoří ideologie anarchismu. V útrobách se jeho sympatizanti snažili vybudovat nově fungující komunitu, která měla být vzorem pro jejich vizi světového uspořádání. Tato vize se realizovala bez jakýchkoliv vnějších mocenských vlivů, proto bylo už od začátku zbytečné apelovat jejími odpůrci na jakákoliv fakta opírající se o současný právní stát. Ten obyvatelé Kliniky uznávali jen velmi omezeně. Součástí pokusu o nové sociální vztahy v této komunitě byla jedna ze základních tezí levicového anarchismu – společný majetek.
Právo na soukromé vlastnictví bez jakéhokoliv vměšování druhých představuje základ dnešního právního státu a pro mě osobně i jeden z nejzákladnějších pilířů svobody vůbec. Pokud neexistuje právo vlastnit majetek a nakládat s ním dle libosti (samozřejmě s různými logickými výjimkami), neexistuje svoboda. Soukromý majetek lze neformálně sdílet s jinými osobami v rámci instituce, jež se nazývá rodina. Ta je dalším stavebním kamenem svobodné společnosti. Pokud státní moc nabourá rodinné vztahy, začíná nesvoboda (vzpomeňme na případy všech totalitních ideologií). Rodina přitom představuje další instituci, kterou se obyvatelé Kliniky v rámci svých experimentů snažili rozbourat. Jejich cílem bylo žít jako „bratři a sestry“, milovat jeden druhého a nikoho nevylučovat pro svou odlišnost. Nahrazení tradičních vlastnických vztahů a tradiční rodiny bylo hlavním posláním Kliniky. Jak se taková transformace zdařila?
Rodina je organismus, kde spolu osoby sdílí společný majetek, přístřeší a vzájemnou lásku. Samozřejmě to tak nefunguje vždy. Existují případy nefunkčních rodin, domácího násilí, nebo rozvodů. To už jsou ale sociálně patologické jevy, jež jsou vyvolány nejrůznějšími vnitřními či vnějšími okolnosti, které automaticky neznačí, že rodina je přežitek (pokud by anarchisté nechtěli samotný squat nazvat sociálně patologickým jevem). Soudržnost rodiny přitom nevytváří jen sociální vazby či náklonnost k druhému, ale i biologické vlivy. Nemusíte mít svého sourozence rád, můžete prací svého syna opovrhovat, ale stejně ve vás zůstane elementární rodinné pouto, které v krizové chvíli převládne. Široká komunita se proto může o rodinné vazby mezi svými členy snažit sebevíc, ale jakmile nastane krize, vazby se zpřetrhají. K takovému selhání došlo na Klinice tehdy, když jistý pan Feryna údajně znásilnil dvě ženy. I přes dlouhodobé společné soužití nakonec v čase osobní krize „nová rodinná láska“ prohrála.
Soukromý majetek je nejen výrazem svobody, ale je prospěšný sám sobě. Již Aristoteles přesně popsal, že nejefektivnější nakládání s majetkem probíhá v prostředí soukromých zdrojů a soukromých výnosů práce. Nedochází tak k lidské závisti, drancování či lenosti k práci. Také z psychologického hlediska je zřejmé, že jedinec bude přistupovat rozdílně k automobilu svému než k automobilu zapůjčenému. Více bude pečovat o věc, která byla cenná, než o věc, kterou získal lacino.
V klasickém pojetí je tedy podle mého názoru běžné koupit, postavit, nebo pronajmout si prostor k bydlení a pečovat o něj co nejlépe. Pak může přijít ta nadstavba v podobě péče o své okolí a o lidi v nouzi. Na Klinice fungovalo sdílené vlastnictví. Vybavení sloužilo všem bez rozdílu. Jak taková společná péče o majetek vypadala, jsme byli svědky při první návštěvě novinářů ve veřejnosti nepřístupných prostorách Kliniky. Nepořádek, zanedbané spotřebiče, nehygienické prostředí. Paradoxem je, že prostory určené pro veřejné akce vypadaly o poznání lépe, což mě vede k závěru, že vnitřní prostředí nebylo způsobeno pouze špatným stavem budovy, ale také člověkem.
Klinika představovala sociální experiment, který byl v lednu 2019 podle práva ukončen příchodem exekutora. Osobně jsem se happeningu před jejím vyklizením účastnil, abych si vyslechl názory obou stran. Přestože je můj ideologický pohled na společnost zcela odlišný od představ obyvatel Kliniky, považuji z určitého úhlu pohledu za velkou škodu, že její činnost byla ukončena. Vždyť kde jinde mohlo dojít k ověření anarchistických ideologických tezí v praxi?
Ideální by proto bylo nechat Kliniku žít svým vlastním životem, samozřejmě za legálních podmínek a pokud možno ne z veřejných peněz. Občané (voliči) České republiky by pak prostřednictvím jejích aktivit a sdělovacích prostředků mohli sami vyhodnotit, jestli o takové uspořádání společnosti stojí nebo ne. Já však upřednostňuji tradiční model fungování lidské komunity.
Autor původní fotografie: Jan Vocel
