Situace se ještě nedávno zdála pro ČSSD příznivou. Andrej Babiš se dobrovolně nastěhoval do kotle, pod nímž topí vlastními chaotickými informacemi o finanční a daňové magii. Čím víc toho řekne, tím víc sám pod sebou zvyšuje teplotu. Socialistům by mohlo stačit do ohně foukat a čekat. Bohužel, ČSSD má již tři roky v Černínském paláci svého ministra zahraničí. Lubomír Zaorálek je mistrem ve střelbě do vlastních nohou, což potvrdil svým nejnovějším rozhovorem v Hospodářských novinách.
Hlavní perlou byla úvaha o tom, že EU by do budoucna měla regulovat pohyb pracovní síly. Co na tom, že po celou dobu členství ČR v EU prosazují všichni (včetně ČSSD) nedotknutelnost svobody pohybu jako základní hodnotu EU. Stačila chvíle nepozornosti a Zaorálek tuto myšlenku odhodil jako nepotřebné zboží. Ani následným dementi, které zjevně vydali jeho zděšení úředníci, situaci nezlepšil.
V tomto vysvětlení řekl, že je i nadále zastáncem volného pohybu osob. Doslova ovšem zároveň řekl: „Poukazoval jsem na to, že musíme rozumně regulovat pohyb pracovní síly“. Chce se dodat, že pojem „volný pohyb“ znamená pohyb bez omezení. Jestliže se má „rozumně regulovat“ či „omezit“, jak Zaorálek uvedl, je to automaticky konec volnosti. Pokud to ministr nechápe, měl by nahlédnout do slovníku.
Své prohlášení (které ho mělo očistit!) uzavírá: „Budeme-li dále lpět na principech a tvářit se, že vše funguje, EU jen ublížíme. Ale právě tak jí ublížíme, pokud se pustíme do nepromyšlených jednostranných kroků. Evropské problémy vyžadují evropská řešení.“
Tato část si odporuje sama natolik, že není třeba ji do hloubky rozebírat. Stručně řečeno: Ministr bezesporu udělal „nepromyšlený jednostranný krok“, jeho varování proto působí v podstatě komicky. Evropská řešení, která chce, se nedělají v jednom interview. A především: „nemůžeme dále lpět na principech“. Ta slova vystihují vše, co si o jednání ministra Zaorálka lze myslet.
Proč to udělal?
Zbývá poslední úvaha: Proč se Zaorálek na tento tenký led pouštěl? Co tím získá? Někteří komentátoři či odborníci jej obvinili z populismu. Volby se přeci jenom blíží. ČR však rozhodně záplavou levných pracovních sil z chudších zemí EU netrpí, naopak mnoho „našinců“ pracuje v EU a vydělává na tom. Chtěl-li Zaorálek tepat EU a lovit tím hlasy, má mnoho jiných a chytřejších příležitostí.
Snad chtěl hrát na obecné city mezi masami. Vždyť cizinec není našinec, jak se píše na balkánském transparentu ve Svěrákově filmu Tři veteráni. A v tu chvíli je jedno kdo – hlavně že sem nesmí. A řekl si, že hněv těch, kdo zahraniční politice rozumí nebo v zahraničí pracují, je mu méně nebezpečný než získaná láska těch, které touto duševní konstrukcí osloví.
Druhou variantou je, že Zaorálek v tu chvíli na volby nemyslel. Prostě se vžil do role nezávislého myslitele, který vykládá příčiny Brexitu bez vazby na práci, za kterou je placen. Diplomaté, kteří mají v popisu práce svého ministra hlídat, zjevně zaspali. Ministr zahraničí nemůže říkat, co chce, není poručíkem Dubem 21. století. A rozhodně by neměl bez přemýšlení splachovat koncepce a cíle, které on a všichni před ním oficiálně prosazují. Nejde o první Zaorálkův problém, opakovaně se mu ústa zatoulala za hranice jeho profese. Po třech letech v praxi šéfa diplomacie to je pro něj i jeho stranu dost smutné vysvědčení.
